Už při nástupu do autobusu jsem konstatoval, že nepamatuju, kdy jsme naposledy odjížděli z bílého Benešova. Tím jsme si tradiční březnové „sněhové obavy“ účastníků i jejich rodičů mohli v podstatě odškrtnout. Krkonoše přivítaly další z našich lyžařských kurzů zataženou oblohou. Aby toho sněhu snad přeci jen nebylo málo, přisypal Krakonoš sněhové vločky na doplnění hned po cestě z Pece pod Sněžkou na Vebrovy boudy. To je vlastně taková každoroční vstupní zkouška zdatnosti, která napoví, s kým že to letos máme tu čest. V následujících dnech nám Pán hor nabídl hned několik barev ze své pestré palety počasí. Konstantou výcvikových dnů byl kvalitní lyžařský sníh pod našimi prkýnky, ojíněné všechno, co s námi nebydlelo na boudě, a téměř až do konce týdne na nás dohlížely stromy oděné do bílých hávů. Nádhera...
Výuku sjezdového lyžování jsme začali sice bez sluníčka, ale za dobré viditelnosti. Vložený běžkařský den nás pak nechal vzpomenout na naše slavné lyžařské předky Hanče a Vrbatu. I takové podmínky však k horám patří, když je člověk rád, že si vidí na špičky lyží. A je dobře i takovou tvář hor poznat, aby člověk neztratil tolik potřebnou pokoru. To ostatně platí i v běžném životě. Nic nás nezastavilo, účastníci se pod vedením zkušených horalů z Jiráskovky nemusí bát vlka nic (přestože se v okolí skutečně vyskytují, pozn. autora). Odpolední parta dokonce stanula až na Lyžařské boudě, což bylo historicky zatím výsadou pouze týmu výběrového vždy předposlední den výcviku. Za tento skvělý výkon byli všichni odměněni příjemným posezením a dobrotami pro Lyžárnu pověstnými. Bílá tma se pozvolna měnila na černou, ale průzračnou, takže návrat za svitu čelovek byl třešničkou na dortu krásné výpravy. Jasně, zaslechnete napříč kurzem také „tak na běžky už nikdy“. Nicméně důkazem, že se nám dlouhodobě daří aspoň u některých zlomit mýtus ´nechutného´ sportu, je zmíněný dobrovolný výlet na sklonku kurzu. Letos se na něj přihlásilo hned dvacet nadšenců, a to někteří z nich byli na běžkách poprvé v životě.
Jak jsem už naznačil, včerejší průhledný večer naznačil zlepšení počasí. Viditelnost se vrátila do módu výborná a bonbónkem byl den předposlední, kdy všechna družstva, ať už se vydala sjíždět svahy či dobrovolně nechutně běžkovat, doprovázelo místy i magazínově modré nebe. Přiblížil se den poslední, který tradičně věnujeme závodům a vyvrcholení klání o titul Horal/Horalka lyžařského kurzu. Dostavilo se sice oteplení, ale obávaný nahlášený déšť udělal jen velmi nevýznamné bububu, takže nic nebránilo tomu, aby všichni dostali možnost dopoledne se proplétat mezi slalomovými tyčemi a odpoledne si vyzkoušet opojnou atmosféru distančního běžeckého závodu opravdu libovolným stylem a na dvě kola. S výsledky v rozměru květinového ceremoniálu se může čtenář seznámit v tomto souboru, kompletní jsou pak k dispozici k nahlédnutí u třídních učitelů. Všem vítězům gratulujeme k velmi kvalitním výkonům a upřímně jim přejeme radost a nehynoucí slávu. Ale řeknu vám, my, kteří se každý rok vydáváme s tou bandou na ne zrovna jednoduchý týden do hor, máme úplně největší radost z toho zázraku, kdy na začátku je třeba hledání rukavice, krkolomné první obouvání do lyží a na konci průjezd poslední brankou slalomu s úsměvem na tváři. A není jich zrovna málo. Největší odměna, největší vítězství.
Moc rád se v tomto případě opakuji. K dobrému pocitu z naplnění našeho poslání tradičně přispělo výborné zázemí Vebrovek a jejich posádka. Děkujeme. Krakonoši, děkujeme. Nezbytné je pak pokaždé upřímné nasazení celého realizačního týmu. Marcelko, Kahy, Sašo, Adélko, Fíku, Slunce a Paci, děkujeme. Snad jste si to, lyžníci, užili. Tak zase někdy na Vebrovkách. Vlastně už na podzim. Budeme šlapat!
Za realizační tým náčelník Šéďa
P.S.
Jiráskovka a Vebrovky se mají rádi. Náš vztah budujeme už 18 let. Je to stav vážný a letos plnoletý.
Tak takhle nějak běžel čas na našem lyžáku:
